Želva Angonoka
Pavel Hošek
Želva angonoka (Geochelone yniphora) byla objevena r. 1884 a popsána o pět let později. Historie jejích kontaktů s člověkem je však podstatně delší a poskytuje námět k úvahám spíš neveselým. Archeologické výzkumy města Mahilaka na severu Madagaskaru dokládají, že angonoku lidé lovili již v 11. a 12. století. Arabští obchodníci s ní tehdy obchodovali nejen na Madagaskaru, ale vyváželi ji také na Komorské ostrovy (a možná ještě dále). Místní obyvatelé si ji kupovali jako vyhledávanou pochoutku.
Také exemplář, podle něhož byl druh popsán, pocházel z Komor, stejně jako několik dalších jedinců známých tehdejším přírodozpytcům. Po určitou dobu se odborná veřejnost dokonce domnívala, že angonoka obývá výhradně toto malé souostroví. Až později se objevil exemplář údajně nalezený u Toliary na jihozápadě Madagaskaru. Skutečný domov angonoky však objevil až počátkem 20. století A. Voeltzkow, který sebral několik kusů na mysu Sada v severozápadním Madagaskaru.
R. 1983 se do okolí zálivu Baly vypravil D. A. Curl. Sledoval želvy v terénu a zároveň se vyptával místních obyvatel. Na základě získaných údajů odhadl počet želv na 100–400 kusů, jejich životní prostor na 40–80 km2 a prohlásil angonoku za nejvzácnější želvu světa (to je možná poněkud nadnesené a zcela určitě subjektivní tvrzení, mezi několik nejvzácnějších druhů želv však angonoka patří zcela jistě). V devadesátých letech se velevzácnou želvu pokoušelo spočítat několik dalších herpetologů a vždy došli k podobným číslům.
Geochelone yniphora je velká pozemní želva. Samci, kteří jsou o něco větší než samice, dorůstají běžně délky okolo 40 cm. Největší změřený exemplář dosahoval 48,5 cm a vážil 19 kg. Největší známá samice měřila 40,5 cm a vážila 13 kg.
Nápadným znakem odlišujícím angonoku od ostatních želv je přední, silně dopředu protažená nepárová deska plastronu. Velmi dlouhá je zejména u samců, kterým slouží při soubojích o samici a ke „zkrocení“ samice před kopulací. Samci se mocným výběžkem přetlačují a snaží se vzájemně převrátit. Octne-li se jeden ze soupeřů na zádech, díky výrazně klenutému karapaxu se snadno postaví zpět na nohy.
Klíčovým okamžikem byl pro G. yniphora rok 1986, kdy Jersey Wildlife Preservation Trust inicioval záchranný program. Z praktických důvodů se základnou projektu stala lesní stanice Ampijoroa v rezervaci Ankarafantsika. Leží sice asi 150 km východně od zálivu Baly, ale má stejné klimatické podmínky a je z hlavního města přístupná po jedné z mála asfaltek v zemi. Základ budoucí odchovné stanice tvořilo 7 samců a 3 samice, kteří byli zkonfiskováni osobám, jež je držely nelegálně v zajetí. O pět let později k nim přibylo ještě dalších 10 zabavených želv.
Prvotním cílem projektu bylo zvýšit absolutní počet zvířat, která by vytvořila stabilní a početnou populaci v zajetí pro případ, že by angonoky ve svém původním prostředí vyhynuly. Druhotně chov posloužil k získání mnoha užitečných dat z ekologie a biologie druhu, čímž zpětně přispěl k lepšímu porozumění divoce žijícím zvířatům a k jejich cílenější a promyšlenější ochraně.
Do roku 2000 se podařilo odchovat více než 200 jedinců. Roku 1996 však bohužel kdosi z chovu ukradl 73 mláďat a dvě dospělé samice. Dokazuje to, že angonoky jsou ve světě stále žádanou teraristickou raritou, ačkoli nejsou přímo odchytávány v přírodě. Osud 30 ze 75 ukradených zvířat se nikdy nepodařilo vypátrat. V současné době je G. yniphora chována ještě v zoologických zahradách v Honolulu a v Los Angeles, nejméně v jedné soukromé sbírce v USA a nejméně ve dvou soukromých sbírkách na Madagaskaru.
Roku 1998 byl učiněn první pokus o návrat odchovaných želv zpět do volné přírody. Pět angonok dostalo na krk obojek s vysílačkou a byly vypuštěny na západní straně zálivu Baly. Místo bylo voleno velmi pečlivě. Ví se o něm, že tu v minulosti G. yniphora žila. Lokalita není na dosah jiných želvích populací, takže by se šíření eventuální nákazy z chovu omezilo na minimum. Při kontrole r. 2001 bylo všech pět želv stále naživu a dobře se mezitím sžily s novým prostředím.
