Setkání členů expedice - Choceň

Na cvičišti mraky komárů piští

Asi dvanáctikilometrový pochod v subtropickém vedru, bloudění v neznámém terénu, čelení útokům žíznivé havěti lačnící degustovat krevní skupiny skupiny turistů, ... – tohle byl poslední lehký trénink před odletem na Madagaskar.

Tentokrát byla víkendovka o něco kratší (asi aby se to dalo přežít). Místo v pátek odpoledne byl sraz až v sobotu 24. 6. před desátou ráno před desátou pokladnou na Hlavním nádraží v Praze. Vlak jedoucí ve směru na Choceň jsme při nastupování naštěstí trefili správně (i když jednu chvíli - zhruba u Pardubic? – to nebylo tak jisté) a i přestup na spoj do Borohrádku proběhl kupodivu hladce.

Z nádraží jsme jako správní asketičtí cestovatelé zamířili na oběd do nejbližší restaurace (i když, pravda, ne všichni). V parčíku na náměstí jsme se pak ( k velké lítosti většiny) neutábořili, pouze zde proběhla krátká organizační porada. Pravé tábořiště leželo bohužel o spoustu kilometrů dál. Cestu k němu měli mladší účastníci zpestřenou úkolem zaznamenávat si významné terénní body do mapy, možná proto, aby se vědělo, kde se zrovna „expedice“ nachází, když se právě zjistilo, že se již dávno sešlo ze značky. I když tato zdánlivá bloudění jsou v podstatě vždy zkratkami a tak i slíbený rybník k osvěžení byl nakonec překvapivě nalezen.

Voda v něm připomínala spíše limonádu z kivi (rozhodně ne ani vůní) a dno vypadalo přesně jako v těch hororech, kde v podobném prostředí vegetují bahenní obludy. Po zkušenostech při odchodu od rybníka navrhuji nedávat na Madagaskaru žádný rozchod, protože co člověk, to jiný zaručeně správný směr, který měl vést (podle vnitřní orientace) k tábořišti.

I to jsme však nakonec překvapivě našli a po večeři tak mohl následovat dvouhodinový briefing, trvající čtyři hodiny. (Možná to bylo i proto, že jistý nezodpovědný alergický jedinec odmítající antihistaminika neustále skákal všem do řeči a lezl na nervy hlasitým kýcháním).

Expedičníci mimo jiné vyplnili žádosti o přidělení víza, obdrželi seznam co s sebou do příruční lékárničky (zhruba půl sortimentu normální lékárny), proti čemu se ještě nechat očkovat (počet nutných očkování záhadně úměrně stoupá s dobou blížícího se odletu) a zjistili, že všichni přestali s kreslením mapy nejpozději u rybníka.

Hlavním tématem byla otázka, zda lze ještě oživit sbírku na želvu angonoku (vypadá to nadějně) a co přivézt jako dar Malgašům (mimochodem nepřipadají Vám cigarety jako dar poněkud danajský?).

Během posezení u ohýnku přiletěli komáři z celého okolí (zajímalo by mě, čím se živí, když lesem právě neprochází dvacet chutných pětilitrových soust), aby začal uždibovat z prostřeného stolu, když pak hlavní hostina začala až s ulehnutím jednotlivých chodů ke spánku. Ti pak byli vystaveni před těžkou volbou : 1) být udušen či zkolabovat vedrem při totálním zakuklení ve spacáku, 2) obětovat krvesajům pouze dýchací a čichací orgán nebo 3) vypadat druhý den jako pardál skvrnitý, ale volně dýchat.

Do tance klíšťatům a k pisklavému zpěvu komárů postupně vyhrávala nedaleká choceňská diskotéka, revivalová rocková kapela, později ptáci, nakonec motorová pila, projíždějící traktor a pylové kýchání – zkrátka romantika daleko od civilizace.

V neděli pak ještě proběhl krátký (pozitivní) test, zda i malý míček spolehlivě působí proti trudnomyslnosti. Kolem tří zřícenin hradišť, z nichž jsem objevili jen dvě, kde stejně nebylo nic vidět, jsme došli do Chocně, kde jsme po postupném! (zasvěcení pochopí) obědě nasedli na vlak.

Při loučení nám došlo, že teď už se vlastně uvidíme až 16. srpna v předvečer odletu. (Bude zajímavé kolikasetlitrové batohy budeme mít na těch 30 dní, když na den a půl jsme měli padesátilitrové plné.

Na závěr ještě nutno dodat, že během víkendu si svou účast v cestě na Madagaskar bohužel rozmyslel Malgaš Mia, genetické metody a chromozomy získali nové fanoušky a já mám 32 štípanců, čímž jsem vyrovnala svůj osobní rekord. Máte někdo víc?