Ukázky nejlepších prosincových prací- Olga Lechnýřová

Chameleoni

Hlavní areál výskytu chameleonů je Afrika a Madagaskar a ostatní tropické oblasti, ačkoli některé druhy se nalézají i v jižní Evropě, na Srí Lance, Indii a Střední Asii. Chameleoni obývají tropické a horské deštné lesy, savany i polopouště a pouště. Např Chamaeleo schubotzi žije v nadmořské výšce 4500 m.n.m. na hranici věčného sněhu na hoře Mt. Kenia, naopak Bradypodion occidentale žije v pouštních oblastech jihovýchodní Afriky. Většinu svého života tráví na stromech nebo keřích, menší druhy můžeme nalézt i na zemi ve spadaném listí. Ze 150 druhů jich na Madagaskaru žije přes 60.

Všichni chameleoni jsou živočichové s denní aktivitou (nejčilejší jsou po ránu a odpoledne). Hlavní potravou jsou různí členovci a menší obratlovci. Jsou to teritoriálně založení samotáři, a tak když potkají jiného jedince chovají se k sobě poměrně agresivně.

Nejstarší fosilní nálezy pocházejí z křídy a za jejich původní pravlast je považováno východní pobřeží Afriky.

Většina chameleónů klade po zhruba 20 až 150 dnech březosti vajíčka. Samice vejcorodých druhů krátce před snůškou vyhrabou v podkladu díru, nebo až opravdovou chodbu, jejíž délka závisí na substrátu a zpravidla odpovídá velikosti samice. Do této nory potom v krátkých přestávkách naklade vejce, jejichž počet bývá různý podle druhu i velikosti samice. Někteří chameleoni mohou být také živorodí. Jsou to většinou druhy, které žijí v oblastech, kde jsou velké výkyvy mezi denní a noční teplotou (horský deštný les). Vývoj pak trvá déle a samice rodí mláďata po 100-250 dnech.

Chameleoni jsou výrazní svým mimořádným vzhledem a stavbou těla. Jsou to například klíšťkovité nohy. Na končetinách mají pět prstů a srůstají dva prsty proti třem, což jim umožňuje stabilitu na větvích. Ke stejnému účelu slouží i chápavý ocas. U chameleonů však není vyvinuta autotomie, takže pokud o ocas přijdou, už jim nedoroste. Ocas madagaskarských pozemních chameleonů ztratil svou původní funkci a slouží jim jako podpěra. Nejznámější vlastností některých příslušníků této čeledi je schopnost barvoměny. Každý druh používá určitou barevnou škálu. Uvnitř tohoto spektra jsou zvířata schopna přijímat všechny barevné odstíny a vzory. Změna barvy se děje pomocí zmenšení nebo zvětšení pigmentových buněk (chromatoforů). Při zvětšení buněk kůže ztmavne, při stažení buněk kůže zesvětlí. Základní typy chromatoforů jsou černé melanofory, modré guanofory a xantofory, které obsahují červený a žlutý pigment. Zbarvení závisí na mnoha faktorech (jako je teplota, věk, zdravotní a nervový stav, střídání dne a noci, fáze březosti, barevnost okolí atd.) a není využíváno jako mimikry, ale slouží spíše jako nástroj ke vzájemné komunikaci mezi jednotlivými zvířaty stejného druhu. Pozemní chameleoni (rody: Brookesia a Rhampholeon) mají barvoměnu velmi omezenou, nebo dokonce žádnou. Jsou schopni pouze zesvětlat nebo naopak ztmavnout. Oči jsou polokulovitě vypuklé, chráněné srostlými víčky. Oči se mohou pohybovat nezávisle na sobě. Většina chameleonů má velice dobrý zrak a mohou rozlišt nepřítele na velkou vzdálenost. Sítnice se skládá výhradně z čípků, což je příčinou toho, že jsou aktivní ve dne. Chameleoni nemají vnější ani střední ucho, a tak neslyší, pouze vnímají vibrace. Zajímavý je i vymrštitelný jazyk, který má velkou tažnou sílu. Přichycení kořisti funguje na principu adheze. Jejich pohyb je pomalý a kývavý, což má imitovat pohyby větví ve větru. Tělo chameleonů je oploštělé což jim nejen umožňuje lepší pohyb hustou vegetací, ale také je to dělá opticky větší, v případě setkání s nějakým predátorem.

Čeleď Chamaeleonidae se dělí na dvě podčeledi Chamaeleoninae ( zahrnující rody Bradypodion, Columma, Chamaeleo a Furcifer) a Brookesiinae (Brookesia, Rhampoleon)

Madagaskar je domovem velkého počtu druhů těchto krásných zvířat. Někteří z nich jako např. menší, pestře zbarvený chameleon kobercový (Furcifer lateralis), nebo jeden z největších, chameleon pardálí (Furcifer pardalis), nejenže odolávají systematickému ničení původního lesa a dalších příhodných biotopů na tomto ostrově, ale dokonce úspěšně osidlují i jimi dříve neobývaná místa, jako písečné pláže, pole s kulturními plodinami, dráty elektrického vedení i živé ploty zahrad v hlavním městě Antananarivo. Opačným příkladem jsou třeba chameleoni prastarého rodu Calumma či malinké druhy rodu Brookesia žijící v posledních zbytcích původního deštného lesa. Madagaskar je domovem jak největší chameleona Chameleo oustaleti, který dorůstá až 70 cm, tak nejmenšího což je 1-2 cm velká Brookesia minima.

Malgašové jsou s těmito tvory téměř neustále v kontaktu, a tak jsou chameleoni hlavními hrdiny místních pohádek a přísloví. Některé kmeny věří, že chameleoni mohou přinést štěstí, jiné smrt. Příležitostně jsou využíváni v tradičním léčitelství a náboženských obřadech.

Obojživelníci

Pokud se řekne obojživelníci Madagaskaru, mnozí si jistě představí různé mloky, čolky a žáby. Ale ve skutečnosti je tomu jinak. Na tomto ostrově totiž nenajdete ani mloky ani čolky či jiné zástupce ocasatých obojživelníků. Vyskytují se zde pouze žáby a to ve více než 200 druzích, z nichž je 99% je endemitních ( kromě druhů Hoplobatrachus tigerinus a Ptychadena mascaruensis). Toto číslo však není definitivní, neboť každý rok jsou hlášeny nové druhy. Nejzmámnější z nich jsou asi žáby rodu Mantella. Tyto krásné žabky vyplňují podobnou ekologickou niku jako pralesničky (Dendrobates) v pralesích Jižní Ameriky. Při podráždění vylučují z jejich pokožky jed, na což predátory upozorňují nápadnými barvami. Tomuto jevu se říká druhová konvergence. Madagaskarské mantely mají s pralesničkami i podobnou morfologii. Mají jeden hrdelní rezonanční měchýřek, nemají plovací blány, mají hladkou pokožku bez bradaviček.

Mezi madagaskarskými žabami je mnoho specialistů. Týká se to jak potravních návyků, tak způsobem života i místy, která obývají. Některé druhy se živí drobnými členovci jako jsou například mravenci. To se týká hlavně žab rodu Mantella, u kterých je jejich jedovatost pravděpodobně zapříčiněna právě složením jejich stravy. Jiné větší druhy nejsou tak vybíravé. Dyscophus antongilii si stejně tak dobře dá žížalu,brouka nebo cokoli jiného co neunikne jejím ústům. Další, podle čeho můžeme žáby dělit je jaká místa si vybírají pro nakladení vajíček. Mohou to být stojaté tůně nebo rýžová pole, mírně tekoucí toky či dokonce prudké horské řeky. Biotopu, který obývají odpovídá i morfologie pulců. Žáby mohou být terestrické nebo stromové, což se odráží například na stavbě jejich končetin. Pozemní žáby mají dobře osvalené zadní končetiny a většinou zachovalé plovací blány. Jejich strategií při setkání s predátorem je rychlý útěk U stromových žab bývají blány nahrazeny přísavkami a zadní nohy mají po celé délce téměř stejnou šířku. Tyto žáby buď spoléhají na své mimikry nebo pokud jsou to mantely tak na své pestré zbarvení.

Všechny žáby jsou ektotermní, což znamená že teplota jejich těla je závislá na teplotě okolního prostředí. Pokud je například příliš chladno, žáby aktivně vyhledávají slunci vystavená místa; např. kameny nebo různé druhy rostlin. Pokud nastane opačný případ, žáby se buď ukryjí na chráněné místo, nebo hibernují. Takovéto žáby pak můžete nejčastěji najít v paždí listů, čehož využívají i Malgašové, kteří je pak prodávají na tržištích.

Pomyslným rájem madagaskarských žab je Národní park Marojejy. Bylo zde zaznamenáno 70 druhů žab a několik z nich je dokonce považováno za endemity těchto deštných lesů.

Boophis occidentalis

Boophis occidentalis je podobná druhu Boophis albilabris, od které se liší svou menší velikostí (50-60 mm) Je to typická madagaskarská stromová žába. Pro tyto žáby je charakteristický vysoký stupeň zrohovatění pokožky, což je patrné hlavně u samců během rozmnožovacího období. Zrohovatělá pokožka pokrývá celá záda, spodní stranu dolní čelisti a částečně přední končetiny. Toto je výhodné pro samce během amplexu. Samice mají pokožku zcela hladkou. Jsou známy dvě barevné formy, zelená a hnědá. Obě tyto formy mají světle žluté břicho a načervenalou vnitřní stranu končetin.

Boophis occidentalis obývá oblasti suchého opadavého lesa západního Madagaskaru. V současnosti jsou zveřejněny tři lokality: NP Isalo, krasová oblast Tsingy de Bemaraha, a les Berara. Ačkoli žijí v suchých oblastech, je nutné aby měli přístup k nějakému toku, což je důležité pro jejich reprodukci. Těmto žábám vyhovuje spíše tekoucí voda než stojatá, o čemž svědčí i morfologie pulců. Během vydatných dešťů se jedinci shromažďují v říčkách, a velký počet samců volá své družky nízkofrekvenčním kvákáním (900-2000 Hz). Soupeření o nejlepší místo či samici jsou obvyklým jevem. Oplozená vajíčka jsou lepena na ponořené předměty. Po dvou dnech se objeví larvy a celou metamorfosu prodělají přibližně za měsíc. Pokud jsou tyto žáby vyrušeny člověkem či predátorem vydávájí typický zápach.

Boophis occidentalis je poměrně nedávno popsaný druh a dříve byl považován za poddruh Boophis albilabris.

Boophis tephraeomystax

Je to středně velká (35-55mm) stromová žába. Barva je světle hnědá se žlutými podélnými pásky s tmavými skvrnami na bocích. Od čenichu přes oči po rameno se táhne tmavý proužek. Pokožka je hladší u samic než samců. Přední končetiny postrádají plovací blánu, na zadních je částečně zachovaná. Rozdílnost v karyotypu východních a jihovýchodních populací může naznačovat existenci různých poddruhů. Vyskytuje v pobřežních oblastech i v suchých oblastech západního pobřeží. V období sucha se žáby ukrývají v paždí listů. Pokud je deštivo, můžeme tuto žábu zahlédnout během dne. Samce lze zaslechnout v noci v bažinatých oblastech, tůních a v blízkosti rýžových polí. Jejich hlasový projev je podobný štěkání mladého psa.

Vajíčka jsou kladena do mělkých stojatých nádrží. Pulci jsou žlutí s béžovými flíčky, v pozdějších stádiích většinou zelení.

Boophis madagascariensis

Stromová hnědá žába velká 60-80 mm (samci 62 a samice 75 mm). Barva je béžová až červená, na břichu krémová. Pokožka je hladká, někdy trochu bradavičnatá u samců během období rozmnožování. Duhovka je tmavě hnědá, ohraničená světlejší barvou. Blány jsou zachovány na všech končetinách. Samci mají jeden hrdelní rezonanční mechýřek

Aglyptodactylus madagascariensis

Pozemní hnědá žába s maximální délkou u samců okolo 90mm. Samice jsou menši, obvykle 40-45 mm. Zadní nohy jsou světle hnědé a zespodu šedě mramorované, břicho žluté. Pokožka je víceméně hladká. Vyskytuje se do nadmořských výšek 1200 m.n.m. Nejčastěji jsou k vidění v noci, ale i během dne se dají nalézt lesní opadance. Po deštích v listopadu a v prosinci jsou slyšet velké skupiny samců kolem tůní. Malá vajíčka jsou snešena v prosluněných stojatých nádržích. Jedna samice může snést až 1600 vajíček. Velikost pulců před proměnou je kolem 30 mm, a jejich vývoj trvá 4-6 týdnů. Mladí jedinci měří 10-15 mm.

Mantella betsileo

20-28 mm velká na zádech oranžově až červeně zbarvená žába. Boky jsou černé, břicho černé s modrými skvrnami, které na krku přecházejí ve světlý proužek na dolním rtu. Nohy jsou šedé, zadní navíc s tmavými proužky. Samci lze zahlédnout během dne, hlavně po dešti. Tyto malé žabky se živí mravenci, brouky a octomilkami. Vyskytuje se hlavně v nížinách mimo les. Vajíčka jsou kladena do kaluží nedaleko říček protékající primárním pralesem.

Mantella madagascariensis

22-31 mm velká žabka, přičemž samci jsou menší než samice. Tento druh má velice proměnlivé zbarvení. Záda a boky jsou většinou černé se žlutými až krémovými skvrnami na končetinách. Tyto skvrny mohou být různě velké. Nad očima se táhnou dva žluté pruhy. Břicho je tmavě zelené, vnitřní strana stehna černá, články prstů světle oranžové. Černožlutá barva vždy říká: "Pozor nejez mě!" Ani tato žába není výjimkou. Její kůže obsahuje žlázy vylučující jed. Vyskytuje se ve vyšších nadmořských výškách v blízkosti vodních toků, do kterých klade 25-27 bílých vajíček. Pulci metamorfozu prodělají po 61 dnech, jsou 10 mm velcí a jsou černošedí.

Dyscophus antongilii

Samci tohoto druhu jsou velcí 60-65 mm, samice 85-105 mm. Kůže červená až oranžová, břicho žluté někdy s tmavými skvrnami. Přední končetina postrádá plovací blánu na zadní je zachována částečně. Vyskytuje se v podmáčených oblastech jako jsou mokřady a bažiny. Při podráždění pokožky vylučují mléčnou tekutinu, která může vyvolat alergické reakce. Jedna snůška obsahuje 1000-1500 malých bíločerných vajíček. Pulci se začínají líhnout po 36 hodinách a vývoj dokončují po 45 dnech. Kromě tohoto druhu se na Magdagaskaru vyskytují ještě D. insularis a D. guineti.

Ravenala madagascariensis

Ravinala je národní strom Madagaskaru a nachází se všude na ostrově. V angličtině je tento strom znám jako palma cestovatelů, díky schopnosti listů zadržovat vodu, kterou žízniví cestovatelé mohli využít a také díky orientaci listů. Ty totiž rostou ve směru pohybu slunce, z východu na západ.

Ravenala není pravá palma, ale je to příslušník čeledi Strelitziaeae. Tato čeleď zahrnuje tři rody (Ravenala, Strelitzia a Phemakospermum) a sedm druhů, které se vyskytují v Jižní Americe, Africe a Madagaskaru.Rod Ravenala je monotypický, což znamená, že druh Ravenala madagascariensis je jediným zástupcem svého rodu.

Této rostlině se daří ve vlhkých písčitých půdách s dobrou propustností a na přímém slunci až polostínu. Množí se buď pohlavně semeny nebo vegetativně. Její dlouhé listové řapíky jsou uspořádány do tvaru vějíře. Listy měří okolo 3m a jsou široké 50 cm. Dospělá Ravinala má narozdíl od mladé dobře vyvinutý kmen a měří 9-18 metrů. Po opylení, které zajišťují lemuři a jiní malí savci se objeví hnědé plody s modrými semeny. O této rostlině se říká, že pokud si před ní stoupnete a vyslovíte přání, určitě se vám splní.

TRANOFALAFA

Falafa je tradiční stavební materiál používaný na stavbu domů na Madagaskaru. Trano znamená dům. Tyto typické domy můžeme najít hlavně na pobřeží. Trano falafa je vystavěn ze tří různých materiálů; falafy, ravimpotsy a rapaky. Jejich zdrojem jsou dvě rostliny – ravinala a bambus. Ravinala poskytuje falafu, využívanou pro stavbu stěn, a ravimpotsy – listy ze kterých je udělána střecha. Ravinale se říká také fontsy, což je název hojně používaný kmenem Betsimisaraka. Rapaka je podlaha vyrobená ze stonků bambusu. Tato stavba má jen jednu místnost

Palmy

Na Madagaskaru roste přibližně 170 různých druhů palem, a téměř všechny druhy se nevyskytují jinde na světě. Madagaskarské palmy obývají široký okruh různých biotopů od nížinných mokřad, přes suché lesy po vysokohorské oblasti. Palmy jsou pro Malgaše velice důležité jako zdroj stavebního materiálu, potravy, materiálu na oděvy a semen na prodej.

Beccariophoenix madagascariensis (Manarano nebo Maruala)

Je to jednodomá soliterní rostlina. Kmen je štíhlý a krátký, listy jsou složené a pochvaté. Samčí květy složené z tyčinek jsou poměrně velké a jsou pokryté bílou voskovou vrstvičkou. Samičí jsou nepatrně větší. Plody jsou 1 cm velké, vejčité, fialové a pokryté voskem. Tato palma roste v západní části kraje Analamazoatra v nadmořských výškách do 1000 metrů. V tropických lesích tvoří korunovou klenbu. Vyhovuje jí polostín a dobře propustné a na humus bohaté půdy. V půdě vyžaduje dostatek železa a dusíku.

Bismarckia nobilis

Kdekoliv tato palma roste budí pozornost svým zvláštním vzezřením. Může měřit 15-18 metrů. Kmen starších rostlin je hladký, zatímco mladé rostliny mají na kmenu zbytky listových řapíků. Listy jsou vějířovité, mají 2-3 metry v průměru a jsou potaženy voskovou vrstvou. Listové řapíky jsou přibližně 1,5 metru dlouhé. Má dvě formy; modrostříbrnou a bílostříbrnou. Upřednostňuje přímé slunce a vyhovují jí různé druhy půd. Toleruje i lehce zásadité půdy. Rod Bismarckia je monotypický. Původní vlastí tohoto druhu je východní pobřeží Madagaskaru, ale byla zavlačena i do jiných oblastí světa s podobným suchým klimatem (Austrálie, Florida, Texas).

Raphia farinifera (Raffia)

Většina příslušníků rodu Raphia se řadí mezi monokarpické rostliny, to znamená, že po vytvoření vegetativních orgánů, celý svůj život pouze shromažďuje živiny a po nějakých 20-30 letech jednou vykvete a zemře. Květenství je tvořeno stvovkami květů a u některých druhů je vzpřímené u jiných převislé. Květenství je strukturně unikátní tím, že na jednom květonosném stéblu se nacházejí jak samčí, tak samičí květy. Samičí jsou nenápadné a malé při základu stébla, samčí jsou trubkovité a jsou na konci. Raphia je výrazná palma rostoucí v blízkosti řek a jezer s kmenem vysokým 15-20 metrů. Získaná vlákna jsou využíváná na výrobu oblečení, tašek a košů. Vyrábí se ní nábytek a palmové víno.

Rod Ravenea je rozšířen na Madagaskaru a Komorských ostrovech. Jedna ze zvláštností tohoto rodu je jeho velká přizpůsobivost. Tyto palmy můžete nalézt v deštných pralesích (R. albicans), v horských lesích (R. sambiranensis), i okolo řek v podstatně sušších oblastech (R. glauca, R. rivularis).

Tento rod náleží do čeledi Ceroxyleae, která je rozšírena na různých kontinentech. Rod Oraniopsis roste v Austrálii, Juanica na ostrově Juana Fernandeze a Ceroxylon roste ve vysokohorských oblastech And.

Satranala decussilvae (Satranabe)

Vzácná a neobvyklá palma, která byla objevena teprve před několika lety v deštných lesích severovýchodního Madagaskaru. Je podobná blízce příbuznému rodu Bismarckia.

Voanioala gerardii

Tento druh je pravděpodobně příbuzný kokosovníku (Cocos nucifera), o čemž svědčí podobná stavba květenství a plodu, ačkoli je jen 5x 7 cm velký a váží 100 gramů. Roste velice pomalu a vyskytuje se v teplých a vlhkých oblastech s dobře propustnou půdou. Kmen je 20 metrů vysoký s 5 metrů dlouhými listy. Zajímavý je vysoký počet chromozómů, který nejvyšší zaznamenaný u jednoděložných rostlin a pohybuje se okolo čísla 600. Je to velice vzácná rostlina a na Madagaskaru roste jen posledních několik mateřských rostlin.

Dypsis decipiens (Manambe)

Tato palma roste v suchých oblastech Madagaskaru do nadmořské výšky 2000 metrů. Je to jedna z nejotužilejších palem. Mladé rostliny mají zkrácený kmen, vzrostlé rostliny jsou vysoké kolem 20 metrů. Listy jsou namodralé a tvrdé. Tato palma je ve svém místě výskytu kriticky ohrožená, ačkoli je často pěstována.

Odlesňování

Madagaskar má velkou biodiverzitu a je domovem mnoha druhů, které se nevyskytují jinde na světě. Odlesňování má za následek vymírání těchto druhů, půdní erozi a desertifikaci. Tento problém začal nabývat na intenzitě v roce 1896, kdy se stal Madagaskar francouzskou kolonií. Násilné připojení bylo provázeno nepokoji a hladomorem a mnoho Malgašů uprchlo do lesů, aby přežili. Tito farmáři, potřebovali půdu a tak ji získávali způsobem zvaným tavy. Původní les byl vykácen a vypálen a získanou půdu využívali tak dlouho, dokud se nevyčerpala. To se stalo po několika letech, takže poté se farmáři přemístili jinam a tento postup opakovali.

Madagaskar byl vždy víceméně zaměřen na vývoz. Hlavními artikly exportu byli káva, rýže a hovězí maso. Káva byla původně pěstována jen v části východního pobřeží, ale její pěstování se rychle šířilo, protože byla poměrně dobře placená. Rýže se pěstovala stále méně, až se dokonce začala dovážet. Protože však obyvatelstva stále přibývalo, stále se pokračovalo ve vypalování. V roce 1909 tamní místodržitel vydal zákaz vypalovaní pralesů. Malgaši však tento zákaz ignorovali a na protest pokračovali ve vypalování. Tavy se stalo symbolem nezávislosti. Protože nikdo nerespektoval tamní vládu dále se pokračovalo v kácení a vypalování, ačkoli zákaz byl stále v platnosti, důsledkem toho bylo, že z původní rozlohy primárního lesa bylo 70% zničeno během let 1896-1925.

Současná situace není o nic více nadějná. Distribuce vakcín v roce 1940 mělo za následek zvýšení populace z 4,2 na 9,2 milionu obyvatel v následujících čtyřiceti letech. Roční přírůstek nyní činí 3%. Na lesy je tak vytvářen obrovský tlak, ketrý vede k tomu, že každý rok je vykáceno přibližně 37 000 hektarů lesů (0,3%). Lesy nyní pokrývají 22.1% rozlohy Madagaskaru, což je 128 380 km2. Ohroženy nejsou jen deštné pralesy, ale i stromy trnitého buše, biotopu který je jen na Madagaskaru. Hlavními důvody jejich ničení je narozdíl od deštných lesů spíše těžba dřeva jako paliva, získávání dřevěného uhlí a vypalovaní za účelem rozšíření pastvin pro zebu. Takto vzniklé pláně jsou zarůstány hlavně různými druhy trav. Invazivní druhy (pokud to nejsou zrovna lidé) jsou často příčinou vymření endemitních druhů a to nejenom terestrických. Teď například mluvím o velice adaptabilní rybě tilapii, kterou zde Malgaši vysadili, a která vytlačuje původní druhy cichlid. Tato zranitelnost je vlastní všem „ostrovanům“ kteří se vyvíjeli v izolaci, protože je selekční tlak přinutil k úzké specializaci. Takovými ostrovy jsou ještě například Nový Zéland a Austrálie.

Největším a nejpatrnějším problémem způsobeným odlesňováním zůstává eroze. Deštný les totiž neroste, jak by si mnozí mohli myslet, na humus bohatých půdách, ba naopak. Vrstva humusu, která je pro tento ekosystém charakteristická je totiž pouze 15-30 cm silný pokryv spadaného listí, větví, uhynulých živočichů a jiného organického materiálu. Nachází se zde také množství bakterií, které žijí s kořeny stromů v mykorrhize.Toto je ideální živná půda pro mladé semenáčky stromů, které zpevňují půdu. Pokud je však takovýto les vykácen, organický materiál je brzy odplaven deštěm a dříve zelené kopce se začervenají oxidy železa zbarvenou půdou. Eroze je nejvíce patrná během silných dešťů, kdy jsou červených nánosů plné řeky. Tento smutný úkaz nazvali astronauti „krvácením do oceánu“. Kopce sice někdy pokryje sekundární les, ale ten si s původním v diverzitě nezadá, protože je většinou tvořen jen několika druhy rostlin.

Park Masoala chrání největší část zbývajícího deštného lesa. Dalšími chráněnými územími jsou NP Ranomafana a rezervace Ankarafantsika. Ale ačkoli jsou tato území chráněna, nelze zabránit ilegálnímu kácení, chytání lemurů a bodlínů jako zdroje bílkovin, ani vábení peněz které cestovatelé nabízejí Malgašům za to, že jim chytí vzácného obojživelníka či plaza.

Lac Aloatra

Dříve bylo toto jezero obklopeno deštným pralesem, ale nyní se na jeho místě nacházejí obdělávaná pole. Okolní kopce jsou holé a poznamenány erozí. Vznikají zde tzv. lavaka, což strouhy vzniklé odnosem půdy. Když prší, stéká z okolních kopců do jezera červená půda. Jezero je tak zanášeno a pomalu mizí. V období sucha má jezero hloubku pouhých 60 cm. Produkce rýže tohoto regionu klesá, protože je půda vyčerpaná, což má za následek další rozšiřování polí.V této oblasti žije lemur Hapalemur griseus aloatrensis, který mizí ještě rychleji než jeho biotop.

Původní rozsah tropického lesa Současný stav rostlinných společenstev
I.B/1

Založila jsem si něco jako denník. Určitě ho budu průběžně aktualizovat a doplňovat. Zatím je to jen torzo a obsahuje pouze zpracování listopadového úkolu a to že nemám psát čeledi kurzívou :-]

I.B/2

S pravidly jsem podrobně seznámila oba mé rodiče, kteří mi slíbili pomoc se sháněním sponzorů. Máma pracuje v rakovnické nemocnici jako sestra na gynekologickém oddělení a táta je elektrikář v Rakoně (Procter&Gamble). Se svými výsledky jsem seznámila mou učitelku biologie Mgr. Bechyňovou z Lán, která mi slíbila, že se také zeptá nějakých „vlivnějších“ známých. Zašla jsem také za ředitelem novostrašeckého gymnázia, panem RNDr. Chocholou, který mi příslíbil pomoc jak s financemi (i když podle všeho omezenými), tak s tím že mi napíše doporučující dopis pro případné sponzory. V nejbližších dnech očekávám e-mail od svého spolužáka, zběhlého v ekonomice, který by mi měl poslat návrh dopisu se žádostí o sponzorství. Ten samý kamarád mi řekl, že v Kladně, kde bydlí, již také rozhodil nějaké sítě. Další koho budu žádat o pomoc je Mgr. Laňka, člena městského zastupitelstva. Zároveň je to vedoucí kroužku, který jsem navštěvovala a studoval zoologii na Přírodovědné fakultě Karlovy university.

Fundraising

Tento úkol je zatím ve fázi příprav, takže v tento čas jsem jen sepsala seznam případných sponzorů. Některé osoby či instituce možná ještě doplním. Později Vám pošlu i návrh žádacího dopisu a smlouvy. Uvedené osoby jsou většinou soukromí podnikatelé.

Radnice Rakovník
Gymnázium J.A. Komenského Nové Strašecí
Radnice Nové Strašecí
Potraviny u Lutovských (Rakovník)
DDM Rakovník
Raport
Rakovnický denník
Městská knihovna Rakovník
Knihkupectví Kanzelsberger
Mobilní telefony u Raka
Mgr. Zdeněk Čech (fitnesscenter Giga Gym)
Adéla Petráková
Honza Soukup
Lucie Folprechtová
Vendula Holibková roz. Haladová
Martin Fric
Michal Cír
Mudr. Semerádt
Láďa Bodó
Zdeňka Bodó
Jiří Čadek
Mgr. Václav Laňka
Mudr. Bohumil Šlechta
Aneta Holibková